Kebabem problémy s přistěhovalci opravdu nezačínají

Již několik dní je omíláno tiskem populistické konstatování, že problémy s přistěhovalci začínají konzumací kebabu. Ač myšleno v nadsázce, jedná se spíše o věcný i logický nesmysl. Kebab právě problémy s přistěhovalci mnohdy odstraňuje.

Problémem evropského, a tím i našeho přistěhovalectví, není vůbec, že tu přistěhovalci pracují, prodávají svoje služby a obohacují tak náš život materiálně i kulturně. Problém je hlavně s nepracujícími přistěhovalci žijícími ze sociálních dávek či různých „humanitárních“ výpomocí, páchajícími ve finále zjevnou či skrytou (šedá ekonomika, podpora fundamentalismu) kriminalitu. To je asi hlavní rozdíl mezi USA a Evropou. Zatímco v USA přistěhovalec dostane šanci a musí se o sebe postarat, v Evropě je ubytován, ošacen, krmen, vzděláván, ale práce je až to poslední, co je od něj očekáváno.

Buďme realisty. Stárnoucí evropská a potažmo i česká populace ze za 40 let nebude schopna o sebe sama postarat. Bez přistěhovalců to v naší konzumní společnosti založené na „růstu“, tj. rostoucím spotřebovávání zboží a služeb, v budoucnu nepůjde. Přistěhovalec umývající v jídelně nádobí, prodávající kebab, sloužící jako lékař v nemocnici nám v brzké době nejen že nebude vadit, ale bez něj nakonec spíše vůbec nebudeme schopni ani přežít.

Uzavřenost naší společnosti po relativně dlouhé období zapříčinila v naší populaci poměrně vysokou dávku netolerance. Velmi rádi se těšíme výdobytkům globalizace, rádi cestujeme, ale jakékoli setkání s jinou kulturou či světovým názorem u nás doma v nás vyvolává vlny iritace a odporu. Neměli bychom se ale nechat vytáčet a snižovat se k hloupým gestům, jako procházka s čuníkem na provázku před mešitou. Je třeba rozlišovat mezi kulturními podněty a obchodem na jedné straně a projevy parazitismu, netolerance či dokonce terorismu na straně druhé. S jinými názory a kulturami bychom se naučit žít měli, k netoleranci a agresi z druhé strany však buďme nekompromisní.

Dovedeme to ale? Rádi nadáváme na teroristy a agresory a voláme, ať s tím něco udělají. Ale kdo? Pokud by nás střet s agresorem měl stát byť nepatrné úsilí či oběť, dovede být naše veřejnost náhle velmi tolerantní a chápající. A naše česká kultura, co to vlastně je? Jednou za rok hokejové mistrovství, když náhodou vyhráváme? Naše veřejnoprávní medium si v nonstop vysílaném balastu nenajde 3 minuty týdně na promluvu českého kardinála, prý se to nehodí do jeho koncepce. Kde jsou tedy kořeny evropanství nebo češství, umíme se vlastně vůbec definovat? Je to křesťanství? Pokud ne, tak proč nám tedy vadí jiná kultura?

Toto není vůbec obhajoba bezbřehého „multikulti“. Než však začneme nenávistně hýkat a vyzývat k laciným gestům, zkusme pochopit naši vlastní identitu. A tu si pak nekompromisně braňme jako kánon, kterým se cizinci u nás, chtějí-li být dobrými hosty či dokonce členy rodiny, musí řídit.