2013 – politická stabilita založená na hypotékách poslanců

Před rokem se zdálo, že se vláda nějak konsoliduje, veřejné rozpočty získají sílu, pár korupčníků půjde konečně do vězení a republika nabere možná trochu dech. Dnes jsme v docela slušné kocovině a ani skalní optimisté od nového roku moc nečekají. Doufat lze snad jen v nečekané překvapení (ale jaké?).

Jak se loni optimistům zdálo, že se blýská na časy, skončilo to pěkně divokým mejdanem. Vláda přežila sice několik krizí a úspěšně rozjela krizi novou, ale jinak téměř vše dopadlo špatně. Protikorupční rétorika vyprchala a o činech raději nemluvit. V současné době se korupčníkům spíše udělují milosti či dovolání v jejich prospěch, odvážní státní zástupci a soudci se umravňují a oficiální linie je, že to u nás není zase tak špatné a jinde se možná krade více.

Rozpočtová odpovědnost byla rovněž poslána k ledu a nahrazena zběsilým zvyšováním daní stylem ber kde ber. Parlament místo usnadňování života občanům vyprodukoval několik prudce jedovatých zmetků od sociálních karet až k energetickým štítkům, které jim naopak život pořádně komplikují a otravují. A jako třešnička na dortu byl přijat zákon o přímé volbě prezidenta, který nejspíše přímou volbu znemožní nebo alespoň pěkně zdiskredituje.

Na prahu nového roku  tak máme šanci, že se poprvé v historii můžeme ocitnout bez premiéra, prezidenta, a pokud se poslanecká sněmovna zašikuje, tak možná i bez parlamentu. Opravdu unikátní příklad sebedestrukce celkem demokratického státu. Ještě že poslanci mají alespoň tolik odpovědnosti, aby neohrozili sama sebe. V případě předčasných voleb by se jich totiž minimálně polovina už do parlamentu nedostala, takže si tuto variantu pořádně rozmyslí. I když by vládu chtěli svrhávat téměř všichni, vládnout se nechce nikomu a nových voleb se bojí hlavně poslanci. Takže se není třeba obávat, nejnekompetentnější parlament české historie produkující jeden legislativní zmetek za druhým tady zůstane a demokracii ochrání.

A tak za nefunkční český stát musí zasahovat státy ostatní. Jednu z největších privatizačních kauz jsme deset let úspěšně zametávali pod koberec, až nakonec švýcarská policie donutila tu naši konat a neochotně zahájit vyšetřování. Ještě nedávno našemu ministerstvu financí 10 miliard zašantročených ve Švýcarsku nechybělo, najednou prý bychom si je tedy vzali. Podařilo se tak úspěšně dosáhnout promlčení našich nároků a peníze zůstanou Švýcarům. Pokud ale nějaké naše tuneláře nakonec usvědčí a strčí do vězení, asi si je i zaslouží. Metanolová aféra je dalším aktuálním příkladem nefunkčnosti našeho státního aparátu. Všichni věděli, že pančovaný alkohol se prodává ve velkém. I když v důsledku jeho konzumace začali umírat lidé, nic moc se nezměnilo. Zavřeli pár malých ryb, a lidé umírají dále. Jenže nyní začali umírat lidé i za našimi hranicemi. Případem se začala zabývat polská policie a možná se tak po vzoru Švýcarů dočkáme nějakého řešení od Poláků.       

Smutné? Možná náš případ ukazuje, že demokracie v malém státě prolezlém miliony vzájemných vazeb, který po dvě generace fungoval v totalitě, potřebuje k zakořenění daleko více než dvě desetiletí. Občané se stále učí rozeznávat populisty a demagogy od těch, kteří to myslí opravdu upřímně. Chybí nám elity – vrstva zabezpečených lidí dělajících politiku ne pro svou obživu, ale kvůli idejím, kterým věří. Ale buďme optimisty. Objevuje se už mladá generace státních zaměstnanců (soudců, státních zástupců, policistů), kteří dělají svou práci proto, že je baví a vidí v ní své poslání. Snad přijdou i takoví politici. Věřme a mezitím ty stávající ve volbách pěkně prokádrujme. Demokracie u nás opravdu navzdory všemu zatím přežívá a za svou budoucnost si odpovídáme sami sobě.