Sebedestrukce české politiky je ohromující

Vstoupit do české politiky se zdá být nebezpečnější než pád z útesu do moře plného žraloků. Vlastně ani tento příměr nesedí. Zatímco trosečníky požírají žraloci, naši politici se požírají sami. Ovšem dokonce ani ne navzájem, ale paradoxně každý sám sebe.

Jak je možné, že v tak malé zemičce plné lidí s víceméně stejnou startovací čarou a strýci a tetičkami žijícími z nevelkých důchodů průměrný politik po cca 6 měsících v politice ztrácí jakékoli tušení reality? Je snad levý břeh Vltavy v Praze postižen nějakým zvláštním virem, který nutí dělat celkem normální lidi ze sebe po pár týdnech kašpary? Samozřejmě, politici všude na světě udělají rádi vše pro pár chvil slávy, rádi se oddávají požitkům a prebendám a korupčníky a zloděje mají ve všech vyspělých demokraciích. Rozdíl je ovšem v tom, že politici ze zemí se služebně starší demokracií, se přece jen vnitřně za darebáctví stydí a po provalení se neplech z politiky mizí. V jiných zemích (a nemusíme chodit daleko, stačí do Polska) politici přes veškerou vzájemnou nenávist respektují alespoň základní postulát, že slouží své zemi, a ve finále jsou schopni pro prospěch celku (svého státu) obětovat sem tam i nějakou tu osobní ambici. Ale u nás?

Volič se během několika měsíců po volbách nestačí ani divit, koho že to do politiky dostal. Činy mnoha politiků vůbec totiž žádný smysl nedávají. Obrana zájmů většiny, nebo alespoň menšiny, co mne zvolila, nebo snad státu jako celku, či ideologie, kterou moje partaj hlásila? Kdepak! To u nás v Česku neplatí! Jeden by až řekl, že voleným reprezentantům jde hlavně o jejich osobní prospěch. Ale ani tak jednoduché to není, někteří jdou do politiky evidentně páchat morální sebevraždu a ani peníze za to nechtějí. Jak jen tomu zabránit? No přece větší odpovědností nás voličů. Koho jen jsme si to za poslední roky navolili?

Máme tu například pravicové politiky, kteří prohlašovali, že nebudou zvyšovat daně, protože to dovede každý hlupák a odpovědné je jedině šetření. Výsledek? Neušetřilo se kromě sociálních dávek těm nejpotřebnějším vůbec nic! Počet úřadů a úřednictva utěšeně roste, státní instituce utrácejí dále za předražené zakázky, za poradce, konzultace, studie ….. a ti samí politici tvrdí, že je holt krize a jinak to dělat nejde. Jenže! Skutečný výkon ekonomiky je zatím stále vyšší, než se v pesimistických scénářích očekávalo! Tak proč ta změna? Snad proto, že již od časů monarchií je rozumně hospodařit daleko těžší než oškubat poddané?

Levice však není na tom o mnoho lépe. Její představitelé bez uzardění hřímají z tribun, kde že jsou prošustrované miliardy. Přitom to byli oni, kdo vládnul v tučných letech ekonomického růstu, a ještě republiku zadlužoval. Jeden levicový politik na otázku po nesplněných slibech pravil kdysi kouzelnou větu, kterou si dodnes pamatuji. „Ano, to jsme slibovali, ale my jsme neřekli, že to tak také bude!“ Tuto větu si vždy připomínám, když slyším nářek nás voličů o nesplněných slibech. Ano, český politik bere své sliby asi tak vážně, jako předpověď počasí. Podaří se – podaří, nepodaří – také dobře!

Co s tím? Nerezignovat a prověřovat! Zdá se, že většině nás voličů chybí sebereflexe. Když politik slibuje hory doly a nesmysly, proč ho propána lidi volí? Protože to chtějí slyšet? Ale to není „Česko volí superstar“, to je o řízení státu! Pokud dinosauří mládě slibuje vyhubení dinosaurů, proč tomu lidé aplaudují? I dnes řada celkem normálních lidí klidně vypustí – tak to hodím těm komunistům, a budou se divit! Koho myslí tím oni, oni sami zde snad nežijí? Nebudeme se divit nakonec všichni? Nebude se to asi každému líbit, ale voliči by měli začít u sebe. Měli bychom svůj vlastní hlas brát smrtelně vážně a hodně zvažovat, komu ho dáme. Házet se dají například perly sviním, ale hlasy bychom měli bedlivě propůjčovat.