Také jste zaregistrovali tu báječnou zprávu? Česká kinematografie prý dostane miliardu na nové filmy. Nostalgičtí ctitelé Menzla, Formana a ....(koho ještě?) jistě zaplesají při představě, že slavnému českému filmu nebude dáno zahynouti. Průměrný návštěvník našich kin se však nejspíše lhostejně pousměje, případně pokud shlédl některou filmovou novinku posledních měsíců, hrůzou otřese.
Čím to, že se české filmy poslední doby podobají jako vejce vejci? Člověk se při nich trochu pobaví, trochu pousměje, a nic. V podstatě nuda, nulová prezence jakékoli myšlenky, nic, co by přimělo k zamyšlení či nutkání vidět film znovu. Pokud dnes uslyším název Svěrákova filmu, docela si dovedu představit scénář, o co tam půjde i jeho „moudré vyznění“.
Zdá se, že česká kinematografie zastydla v osmdesátých letech. Gulášový socialismus s dostatkem jistot a nedostatkem jakékoli jiné příležitosti toleroval umělcům pouze vyjadřování pocitu zabezpečené intelektuálské pohody. To bohužel autorům s kořeny v té době zůstalo a ti mladí domnívajíce se, že to prostě divák žádá, v tomto trendu úspěšně pokračují. A tak se české filmy hemží pubertálními mladíky, kteří touží po vypočítavých mrchách tak dlouho, až skončí v posteli s kamarádkou ze školky. Dále tu máme ujeté čtyřicátníky, kteří roupama neví kudy kam, a proto se honí za milenkami, alkoholem a majetkem, aby na konci zjistili, že nemají vlastně nic. To vše pak završují „moudří šedesátníci“, kteří sice mají sem tam nějakou tu úchylku (například pocit, že je třeba seknout s profesorským místem a začít se vrtat v hlíně vlastníma rukama, či rovnat láhve v samoobsluze), sem tam zhřeší s pohlednou krasavicí, která pochopí jejich kvality, ale nakonec se vracejí s trpitelským výrazem stárnout ke svým již zestárlým manželkám. No a pak tu máme samozřejmě venkovany – ty bodré, věčně pivem zpitomělé obyvatele české kotliny, kteří se sice celý den motají ve špinavých monterkách, ale v podvečer, inspirováni zlatavým mokem jsou schopni rozebírat s panem farářem pasáže z bible, nejlépe rovnou v latině. O pohádkách raději nemluvit.
Je toho v českém filmu zkrátka spousta zajímavého, bohužel však málo zapamatovatelného. Žádná myšlenka, která by vrtala v hlavě divákovi při cestě z kina, jak se mi stalo například po shlédnutí Goyových přízraků. I to řemeslo je dost odfláknuté – dialogy mimo slovní zásobu průměrného Čecha, zjednodušené postavy, které v běžném životě neexistují atd. Jestli ta miliarda povede k produkci dalších „výpovědí o pocitu střední generace“, tak je s českým filmem konec. Ostatně má vůbec smysl dnes mluvit o českém filmu? Víte, že Oskara letos vyhrál film rakouský? Mimochodem podle námětu českého autora. Ten však k té naší zlaté tvůrčí střední generaci nepatří. Proto to museli asi zfilmovat jinde.
