Demokracie je občas odporná, nic lepšího ale doopravdy neexistuje

V rychlém tempu se u nás během pár měsíců totálně zdiskreditovala moc výkonná - vláda, která místo svého programového prohlášení dělala pravý opak, moc zákonodárná - parlament, jehož poslanci vesele kupčili se svými mandáty, a nyní i moc represivní – policie, jejíž reprezentanti si spletli obranu práva s kovbojkou. Občané vyjadřují naprosté zhnusení a propadají trudnomyslnosti.

Přes všechnu špínu však vývoj posledních dnů nasvědčuje, že demokracie u nás začíná přece jen pozvolně fungovat. Proveďme malý historický exkurz a představme si obdobnou situaci například v 50. letech. Soudruzi by soudruha premiéra podlehnuvšího maloburžoazním rozmarům (lásce k sekretářce) přinutili k sebekritice, sekretářka by byla uklizena, poslanci by daňové reformy (nebo i měnovou) odhlasovali jednomyslně, selhavší důstojníci kontrarozvědky a posléze i policie by byli popraveni, a jelo by se dále.

80. léta přinesla pokrok udělování trafik i do komunistické politiky. Když bylo třeba vůdce nejvyššího uklidit, funkce se rozdělila, bývalý nejvyšší potentát dostal funkci prezidentskou a do funkce nejvyšší, stranické mohl přijít mladý kádr, aby se znemožnil jako kůl v plotě.

V letech 90. jsme se pustili do budování demokracie se starými kádry. Trafiky se udělovaly jako na běžícím páse, což mohutně podporoval (a dodnes podporuje) systém poměrného volebního zastoupení. Je třeba prostě zaměstnat daleko větší počet lidí, než v systému většinovém. Až léta nového tisíciletí přinesla nový pohled na věc. On to asi způsobil dost i internet. Na každého je daleko více vidět a vazby mezi kamarády, přihrávky zakázek či lukrativních postů se mnohem lépe vyhledávají. Jasný příklad toho, jak internet v praxi fungování demokracie podporuje.

Nese to vše s sebou i řadu informací hodně nechutných. Volič se zblízka přesvědčuje, jak politici, které volil, vyřčené sliby svými skutky popírají a smějí se mu do tváře. Rozhořčení lidu je zkrátka někdy nesmírné a volání po krvi silné. Neměli bychom ale zapomínat na zásadní rozdíl mezi právem a morálkou. Přihrát někomu předraženou zakázku je nemorální a protizákonné. Slíbit někomu trafiku ve státní sféře za jeho postoje při hlasování v parlamentu je nemorální, ale asi nejspíše ne trestné. Stokrát s tím můžeme vnitřně nesouhlasit, ale je to tak správně. Za zlodějiny musí následovat i fyzický trest, za popírání morálky by měl následovat hlavně trest politický. Prostě je příště už nevolme.

To není prosím obhajoba nemravných politických kšeftů. To je volání po atmosféře, kdy politici budou vědět, že pokud něco takového udělají, už si v politice neškrtnou. Stop, konečná! Ale s tím zavíráním a likvidací prosím opatrně. Od toho tu jsou soudy, nikdo jiný. A pokud z celé té šaškárny je jeden pozitivní závěr, je to právě fakt, že soudy jsou schopny jednat nezávisle, nezávisle na politicích i tlaku ulice.

Pamatuji konec 70. let, kdy na naši školu dorazily podpisové archy proti Chartě. Snad už tlak nebyl tak velký, snad někdo z profesorů sebral odvahu, došlo ale k zajímavé věci. Nebyli jsme vyzváni v hodině, abychom jeden po druhém podepsali, jak by to asi probíhalo v letech 50. Profesor na konci hodiny řekl, že nechává na stole podpisové archy proti rozvracečům socialismu, a že bychom  je měli o přestávce podepsat. Začalo podepisování a i já postával poblíž a říkal si – všichni podepisují, měl bys taky, jenže co ty o tom víš, proč by měl tvůj podpis rozhodovat, jestli jsou vinni nebo ne? Nakonec tedy pár lidí nepodepsalo, nestalo se nic. Z dnešního pohledu legrace, o nic nešlo. Rozsudky už stejně byly dány, tehdy se už ovšem nepopravovalo, kantoři prostě mechanicky splnili povinnost a neřešili, kdo podepíše a kdo ne. Z celého toho zůstal zúčastněným asi hlavně pocit trapnosti. Ale přece jen, kdyby bylo třeba, mohla ocelová pěst lidu opět udeřit …

Buďme moc rádi, že nežijeme v době, kdy jsou rozsudky předem napsány a jejich autoři se zaštiťují hlasem ulice. Demokracie se má dělat podle pravidel. Pokud je něco v té vší špíně nadějné, je to právě to, že jakási pravidla už začínají fungovat. Lze jen doufat, že nakonec ani my voliči nemáme děravou  paměť a v příštích volbách budeme soudit zase o něco lépe.